SRT / ASS / VTT

SRT je ten prostý a jeho jednoduchost je důvod, proč vyhrál: čítač, čas začátku a konce a slova. Kterýkoli nástroj ho umí zapsat, kterýkoli přehrávač umí přečíst, a překlep opravíš v obyčejném textovém editoru. Co neumí, je říct, kde na obrazovce má řádek sedět nebo jakou má mít barvu.

ASS vznikl pro případy, kdy na tomhle záleží — cedule na zdi přeložená přímo na místě, dva lidé mluvící najednou, karaoke, kde se rozsvěcí každá slabika. Nese fonty, barvy, obrysy, pozice a časované efekty, a MKV může nést i soubory fontů potřebné k jeho vykreslení tak, jak bylo zamýšleno. Přehrávač, který ASS vykreslí jako obyčejný text, ti ukáže slova a nic z té práce navíc.

PGS a VobSub jsou úplně jiná věc. Jsou to obrázky titulků, převzaté z Blu-ray a DVD, kde byl titulek vždycky nakreslený jako obrázek. Dají se jen zobrazit a nic víc: žádná změna fontu, žádná změna velikosti, žádné vyhledávání, žádný překlad. Převést jeden z nich na text vyžaduje optické rozpoznávání znaků a celé odpoledne.

Na počítači stačí přehrávači film.mkv a film.srt ve stejné složce — ta konvence je tak stará a tak univerzální. iOS žádnou takovou konvenci nemá, a hlavně nemá ani takovou složku: aplikace jsou v pískovišti, každá s vlastním úložištěm, a „vedle" není vztah, který by systém vůbec zpřístupňoval.

Soubor s titulky se tak na iPhonu musí přehrávači předat vědomě, a je na přehrávači, aby si to spárování udržel. Jakmile to udělá, volba se může držet souboru — film, který jsi nechal s tureckými titulky, se příště otevře s nimi.

Druhá polovina problému je kódování. Soubor s titulky jsou bajty, a nic v souboru neříká, jakou abecedu ty bajty znamenají, pokud nebyl zapsán jako UTF-8. Starší soubory, zvlášť turecké a azbukou psané, byly zapsané v regionálních kódováních, a přehrávač, který předpokládá UTF-8, zobrazí ş a ğ jako změť. To, jestli přehrávač kódování rozpozná místo toho, aby ho předpokládal, odlišuje ten, který takové soubory zobrazí správně, od toho, který to nedokáže.