Bezztrátovost, bitrate a ekvalizér: co mění zvuk a co ne

Bezztrátový soubor rekonstruuje originální nahrávku přesně — každý vzorek, bit po bitu. FLAC, ALAC, WAV a AIFF to všechny dělají; FLAC a ALAC to zkomprimují na zhruba polovinu velikosti syrového zvuku, WAV a AIFF vůbec nekomprimují. Dekóduj FLAC a WAV ze stejné masteru a výstup je identický, takže volba mezi nimi je čistě o velikosti souboru a tom, která zařízení je čtou.

Ztrátový soubor zahodí informace, o kterých model lidského sluchu v enkodéru tvrdí, že si jich nevšimneš, a už je nezíská zpátky. Zní to hůř, než to je: moderní enkodér při rozumném bitrate je pro většinu lidí na většině vybavení opravdu nerozeznatelný. MP3 na 320 kbps, AAC na 256, Opus na 128 — rozdíly v pořádném slepém testu jsou tak malé, že většina posluchačů skóruje na úrovni náhody.

Poctivé shrnutí je, že bezztrátovost se vyplatí pro archivaci, pro cokoli, co bys mohl později znovu přepočítat, a pro klid, že se nic nezahodilo. Jestli to *uslyšíš*, závisí mnohem víc na tvých sluchátkách, místnosti a nahrávce než na formátu. Obě tvrzení jsou pravdivá zároveň, a hádka se obvykle vede proto, že lidé hájí ty odlišné.

Ekvalizér zesiluje nebo zeslabuje konkrétní frekvenční rozsahy. Desetipásmový EQ rozdělí slyšitelné spektrum na deset a dá ti pro každé posuvník — zhruba od 32 Hz dole, kde spíš cítíš než slyšíš, po 16 kHz nahoře, kde žijí činely a sykavky. Nepřidává nic, co nebylo nahrané; mění rovnováhu toho, co tam je.

Kde si vydělá své místo, je kompenzace hardwaru a prostředí. Levné špunty bez basového rozsahu, auto, kde silniční hluk pohltí všechno pod 100 Hz, podcast nahraný příliš potichu, sluchátka s ostrým vrcholem kolem 6 kHz, který po hodině unavuje — všechno tohle jsou opravy, které EQ dělá pořádně.

Dvě pravidla dělají z EQ nástroj, který pomáhá, ne ničí. Nejdřív zeslab, pak zesiluj: snížení nechtěných frekvencí nechá víc rezervy než zvýšení chtěných, a vyhne se ořezávání. A posouvej po malých krocích: ±3 dB je skutečná, slyšitelná změna, zatímco ±12 dB je zkreslovací efekt. Většina továrních přednastavení pojmenovaných po žánrech zesiluje mnohem agresivněji, než by měla, a proto zní na třicet vteřin ohromně a po pěti minutách unaveně.